Český špekáček tak jak ho známe, s dnešním technologickým pojetím,  se v našich zemích vyrábí již přes 120 let. Dříve byla oblíbená jiná varinta špekáčku, a to vuřt. Tyto uzeniny byly ve větší míře vyráběny až v období rozkvětu uzenářského řemesla, v druhé polovině 19. století. Celonárodního i světového ohlasu se dostalo špekáčkům v roce 1891 na Zemské jubilejní výstavě v Praze. Zde byla postavena dosud nevídaná uzenářská dílna a u stánku bylo neustále plno. Špekáčky, tehdy ještě nazývané uzenky, byly na místě uzeny a ještě teplé prodávány s křenem a slaným rohlíkem na krásném papírovém tácku. Právě tato významná událost odstartovala oblibu a velký rozmach výroby špekáčků.

O výjimečné jakosti českých špekáčků vyráběných v období první republiky svědčí skladba surovin: 50 procent špekáčku tvořilo hovězí zadní maso z mladých kusů, 20 procent „lepší“ vepřový výřez, samozřejmě bez kůže, a 30 procent na kostičky nakrájený špek. Stejně důležitou roli hrála tehdy i distribuce špekáčků. Po vyuzení byly dodávány do obchodů ještě v teplém stavu – hlavně v odpoledních hodinách tak byly krámky a jejich okolí provoněny lahodnou vůní. Ach, kde jsou ty doby. Dnes si můžeme o takových špekáčcích nechat jen zdát. Existuje u nás sice „špekáčková vyhláška“, která nařizuje, že to, co se skrývá pod názvem špekáček, by mělo být vyrobeno pouze z hovězího nebo vepřového masa bez použití separátu, masa strojově odděleného (které sice není závadné, ale postrádá veškerou kvalitu). I přes tuto vyhlášku ale můžeme jako špekáček koupit i lecjakou nechutnost.

Jedním z hlavních problémů je fakt, že se daná vyhláška netýká cizích výrobců. Stačí tedy dovézt špekáček např. z Polska (nebo předstírat, že je přivezen) a může být klidně z mouky či sóji. Nebo lze vyhlášku obejít názvem výrobku. Nazveme-li uzeninu „drůbeží špekáček“ či „špekounek“, je vše v pořádku. Ale je to škoda, taková to bývala dobrota…